Úvodem

...

Když jsem byla malá holka, úkryt před světem plným neporozumění mi poskytovalo několik útočišť. Jedním z nich byl Knihovna Jiřího Mahena v Brně na dříve a nyní již opět Kobližné, tehdy Gagarinově.

V regálu u dveří byly bez ladu a skladu navršeny knížky právě vrácené. Bylo mi asi devět, když mne mezi nimi zaujal Vinnetou. Byl totiž neohmatanější, vazba již dávno jiná než původní a igelitový obal rozedrán tak, že přestával plnit svou funkci. Rohy stránek byly protenčeny a místo pravého úhlu nabraly tvar ochlupaceného čtvrtoblouku, otlapkaného potisky dětských ručiček. Začetla jsem se a došla až k tomu místu, kdy Old Shatterhand leží svázaný u ohně a pokradmu pozoruje Vinnetoua, který čte knížku. Co to čte? Je možné, že by tento nevzdělaný divoch četl Píseň o Hiawathovi? Zajatcův údiv mne udivil. Co je na tom, číst knížku? Což byla tak výjimečná? Ve vedlejší místnosti byla jmenná kartotéka a tam jsem jej našla: Henryho Wadswortha Longfellowa. „Máte ho?“ zeptala jsem se vlídné knihovnice. (Všimněte si, prosím, všechny knihovnice jsou vlídné. Na knihovnicích stojí svět – pořád to říkám). Měli. A taky měli Walta Whitmana, Edgara Allana Poea, a dál už to šlo samo: Ginsberg, Ferlingetti, milovaný Robinson Jeffers, William Saroyan, Steinbeck... nekonečný proud knížek, které, kupodivu, v pozdních 70. letech byly v knihovně volně k mání. (No, ten Ginsberg až tak ne, že jo...)

Kromě literárního obžerství, kterému se oddávám doposud, jsem si z této jedné vteřiny svého dětství odnesla ještě jeden poznatek: přístup k nakládání s informacemi. Informace hledám v informacích. Slídím v poznámkách pod čarou a opravdu čtu celé rejstříky. U odborné i populárně naučné literatury mne zajímá ze všeho nejdřív seznam použité literatury a weby, které nacházím v odkazech, se toulám jako tulák po hvězdách. Dostávám se tak k nečekaným souvislostem. Vytvářím si své vlastní informační sítě a kanály, kterými se propracovávám k pochopení spojitostí, které obvykle nebývají zřejmé na první, ba a i na druhý pohled.

Zároveň jsem se však propracovala k další dimenzi zacházení s informacemi, spočívající v nutnosti vyřešit otázku, co je pravdivé a co není. Co je důležité a co není. Co má informační hodnotu a co nemá. Zjistila jsem, že tato moje obsese pramení ze dvou způsobů nazírání na realitu: prvním z nich je holistické uchopení jsoucna, druhým je redukcionalistické uchopování světa. Holistické vnímání světa je charakteristické zejména pro východní či lépe řečeno neevropské kultury. Ty vidí svět v každé jeho podrobnosti, v úplném panoramatickém obrazu. Problém je, že pohnout s tímto obrazem není možné. Tento svět není možné nikterak zlepšit, protože je tak nesmírně komplikovaný, že není možno najít nástroj, který by byl dostatečně účinný. Každý jeden zásah do takto pojatého vidění světa přináší naprosto nepředvídatelné důsledky – přesně tak, jak o tom hovoří „efekt mávnutí motýlího křídla“, podle kterého i nepatrná změna výchozích podmínek přináší nesmírně závažné důsledky. Proto je neevropský svět nehnutelný a nepohnutelný. K vývoji v něm dochází jen v řádu tisíců let a sociální struktury vykazují mimořádnou setrvačnost.

Redukcionistický pohled na svět vypouští řadu informací, o kterých se domnívá, že se bez nich obejde. Obraz je podstatně méně plastický, neúplný, avšak zato s tou realitou lze něco dělat. Plánovat. Modelovat budoucnost. Zlepšovat. Soustředění se na podstatné jevy a vypuštění těch méně podstatných či nepodstatných bylo v základu neuvěřitelného technického i sociálního rozvoje evropské civilizace, ovšem.... ovšem tento přístup má zásadní vady. Může se totiž splést. Může jako nepodstatnou zredukovat informaci, která je naprosto zásadní, určující, která je hybatelem. V takovém případě nesprávné redukce se náš svět ocitá velmi záhy v obrovské turbulenci, protože rozpor mezi tím, co je prohlašováno za skutečnost a tím, co se děje ve skutečnosti, je tak velký, že ho společnost není schopna uchopit, pochopit a ustát.

Toto velké nebezpečí západního uchopování reality je potencováno nastavením lidského mozku, kterému se říká „kognitivní disonance“. To je stav mysli, který vzniká při rozporu dvou vzájemně neslučitelných faktů. Lidé velmi touží po souladu svého světa a logické rozpory v něm vnímají jako velmi bolestivé. Pokud tyto rozpory existují, pak je jedinec v napětí, které je pro něj vysoce nepříjemné a snaží se je odstranit. Sociální psychologie říká, že to může v zásadě udělat dvěma způsoby: buď může změnit své chování anebo své myšlení. Bohužel existuje i třetí cesta: totiž vytěsnění, odstranění té informace, která nezapadá do celkového rámce. Určit, že je nesmyslná a zredukovat ji, tedy ji vyřadit. Ovšem může se stát, že i nesmyslná informace je jen zdánlivě nesmyslná a realita je skutečně taková, jaké se lidská mysl zdráhá uvěřit. Klasickým příkladem takového vytěsnění informace je popření existence koncentračních táborů za Druhé světové války na straně Spojenců, zejména Američanů. Cožpak by bylo možné, aby tak kulturní národ, jako jsou Němci, národ Goetha, Wagnera, Schillera a dalších se dopouštěl takových zvěrstev, jaká se měla dít v Osvětimi? To přece není možné! Fotografie z průzkumných letů a svědectví několika uprchlíků z koncentráků byly vytěsněny. Následkem této kognitivní disonance projevivší se u členů tehdejší americké vlády a jejího vojenského velení nedošlo k bombardování Osvětimi a železničních přístupových cest k ní. Následkem této kognitivní disonance zahynuly další miliony lidí – zbytečně.

Samostatnou kapitolou úvah nad tématem „co je a co není ověřená zpráva“ je úmyslné manipulování zprávami za účelem zakrytí reality, a to buď z politických, nebo ekonomických důvodů. Zatímco dříve jsme mohli poměrně snadno rozeznat „novinářskou kachnu“ od seriózní zprávy, dnes jsme v situaci, kdy jsou pravdivé zprávy uměle znevěrohodňovány a nevěrohodným zprávám je uměle dodávána věrohodnost. Dělá se to tak, že se záměrně potlačí to důležité ve zprávě, která se nehodí, a vyzdvihne se to, co je nedůležité a co je třeba nepravdivé nebo nepřesné. Infekcí nedůvěryhodnosti se pak nakazí a zahubí celá zpráva, která je třeba z 95 % pravdivá. Jako bonus je pak možno o každém dalším informačním pokusu původce takových nevhodných zpráv říkat, že je prostě lhář. Je to podobný princip, jako kdyby někdo tvrdil, že rakovinu léčí, a přitom uměle rozséval metastázy do celého těla. Další technologií znevěrohodnění je umělá mixáž důvěryhodných a očividně nedůvěryhodných zpráv. „No jasně, že to je nesmysl," řeknete si a zbytek už nezkoumáte – pominete jej, protože vám byla nastrčena nikoliv informace, ale její slupka: ta je ovšem zcela jiná než jádro. Málokdo má odvahu, chuť, čas a motivaci do té slupky říznout. A navíc: když už bylo dokázáno, že je něco hoax, tak proč nad tím bádat? Proč se tím zabývat?

Zde je vidět, jak fatální důsledky může mít jak mimoděčné, tak i uměle a úmyslně způsobené vytěsnění informace a prohlášení jí za – hoax.

To, že nějakou informaci neoprávněně vytěsním, že zredukuji něco, co je ve skutečnosti zásadní, se stalo mojí noční můrou. Cožpak není možné skutečně nastavit síto tak, aby propluly jen informace pravdivé, skutečné a realistické uchopení světa podporující? Špatná zpráva: není. V naší době, kdy úkolem médií není přinášení pravdivých informací, ale generovat zisk, není možno se vůbec, ale pravůbec spolehnout na oficiální zdroje. Je možno je pouze zahrnout do informačního pole stejně jako kterékoliv jiné a učinit tak bez víry, že se jedná o informace pravdivé. Jediným sítem, které je spolehlivé, je – čas. Ten obvykle, ale nikoliv vždy, odhalí pravdu. Jediná možnost, jak obelstít úmyslné i mimoděčné vytěsňování skutečně důležitých informací, je pracovat skutečně se vším, co se vám dostane pod ruku. I s těmi nejabsurdnějšími myšlenkami a nápady. Dát i jim jejich místo v mozaice zpráv o světě a čekat, zda se propadnou do hlubin času jako nesprávné, či nepodstatné, anebo se naopak ukáže, že zcela v rozporu s pravděpodobností to jsou právě ony, které jsou zásadní určující a jejichž redukce by pro nás mohla být osudová: a to přes to, že nám způsobují kognitivní disonanci a přes to, že bolí.

Dnešní doba je plná kognitivní disonance. Jak bychom si všichni přáli, aby svět byl jiný, než je! Aby „migranti“, táhnoucí se Evropou jako hejna kobylek byli skutečně ubozí hodní váleční uprchlíci, kterým je záhodno pomoci! Kéž by islám byl skutečně náboženstvím míru, pro které má lidský život a důstojnost člověka nezaměnitelnou zásadní cenu stejně jako pro civilizaci, která vyrostla z křesťanství. Kéž by tomu tak bylo...

ABY tomu tak skutečně mohlo být, je potřeba jednoho: překonání oněch vnitřních rozporů, které nás tak zraňují, pochopení, že to, že něco chceme, aby tak bylo, neznamená, že to tak skutečně je. Jinými slovy, že dobrý úmysl nepřináší dobrý výsledek.

Proto podmínkou pro skutečné zlepšení je... neredukovat. Nechat volně plynout všechny ty hoaxy, neověřené zprávy, zprávy v divných souvislostech a dát jim prostor, aby ukázaly, co jsou zač. Zacházet holisticky a rovnocenně se všemi zprávami, které vám cvrnknou donosu jako Popelčiny tři oříšky. A proto je zde můj web. Bude na něm vše, co mne „cvrnkne do nosu“. Vše, co do něj cvrnkne vás, čtenáře, kteří mi hromadně posíláte maily a fb zprávy s uvozující větou: „Hele, tohle mi přijde zajímavý...“

Určitě spoustu lidí bude tento web popuzovat a budou jej odsuzovat. Ale představa, že díky němu se třeba jednou budou bombardovat koleje, přivážející vězně do Osvětimi, jeho existenci plně ospravedlní.

Takže závěrem mohu říci pouze jedno: díky, že mi s tímto mým projektem pomůžete. Díky, že mi budete posílat zprávy, které vám přijdou zajímavé. Díky, že mi napíšete svědectví, úplně osobní a naprosto subjektivní, kde jste byli a co jste na vlastní oči viděli. Snad díky tomu uvidíme dál všichni ...

vaše,

Klára A. Samková