Klára Samková: Islám a principy lidských práv (ideová konference IVČRN, 25. 4. 2015)

Klára Samková na konferenci IVČRN 25. 4. 2015

Text příspěvku Kláry Samkové, se kterým vystoupila na ideové konferenci iniciativy Islám v ČR nechceme (IVČRN) 25. 4. 2015:

Islám a principy lidských práv

O evropské, respektive euro-americké společnosti a civilizaci se říká, že stojí na základech židovství, antiky a křesťanství. Toto tvrzení je pravdivé a jeho dosah je podstatně hlubší, než si v každodenním životě uvědomujeme. Kultura a civilizace totiž nejsou jen kostelíčky na náměstích, boží muka v poli a mimoděčné komentáře typu „panenko skákavá“, přejaté od předků, když už ani nevíme, co znamenají. (V tomto případě, jen tak mimochodem, je to dovolávání se k Panně Marii Pomocné v obci Skoky na Toužimsku). Je to způsob myšlení a také hierarchie hodnot, jejíž dodržování považujeme za slušné a správné, aniž bychom si vlastně byli vědomi proč.

Židovský Starý zákon vtisknul naší civilizaci vnímání příčin a následků jako událostí neochvějně spolu spjatých. Nic nepřichází „jen tak“. Dokonce i Bůh, mocný Jahve, se nezlobí na svůj lid jen proto, že se mu zachce, ale jeho hněv má svou příčinu a jeho trest je důsledkem chování jeho vyvoleného národa. Kromě příčinné souvislosti nám také židovská tradice dala cit pro historii, pro plynutí času. Na rozdíl od civilizací předchozích, pro které bylo vnímání času cyklické, Židé se pohybovali již na časové ose.

Antika nám jako své hlavní poselství předala racio. Ze všech světových kultur to byla jediná, která odmítla jakýkoliv mysticismus a trvala na důkazech. Logikou se museli řídit i antičtí bohové. Výsledkem antického způsobu myšlení byl platonismus a zejména novoplatonismus, který posléze nikoliv bezbolestně prolnul do způsobu uchopování reality jak západní, tak i ortodoxní křesťanskou církví.

Křesťanství přidala k židovské časovosti a antickému raciu věc do té doby nebývalou, vyskytující se pouze v buddhismu, a to je soucit. Jednalo se přitom o soucit kolektivní, nikoliv o buddhistickou ve své podstatě individualistickou snahu o dosažení individuální dokonalosti. Křesťanství v nebývalé míře otevřelo problém solidarity lidských bytostí a vzájemné odpovědnosti.

Otázku míry vzájemné solidarity, míry vzájemné zodpovědnosti a míru soudržnosti řešilo křesťanství 1900 let, kdy se snažilo zodpovědět otázku, KDO jsou vlastně ti, vůči nimž platí „miluj bližního svého jako sebe samého“. Po dlouhá staletí byla odpověď jasná: byli to pouze křesťané, a to navíc pouze křesťané určité té které denominace. Nelze zapomenout na dobytí Konstantinopole křižáckým západním vojskem roku 1204, kdy křižáci ztékali Theodosiánovy hradby Konstantinopole s křikem „mrtvý pravoslavný – dobrý pravoslavný“, nelze samozřejmě zapomenout na hrůzy třicetileté války, vedené primárně mezi státy vyznávajícími římskokatolické náboženství a státy s převahou příslušníků reformních církví, zejména kalvinismu a luteránství.

Otázku, kdo je „můj bližní“ vyřešilo pro Evropany a severoameričany až 20. století provedením toho největšího hříchu, kterého se kdy tato euro-americká civilizace dopustila, totiž židovským a romským holocaustem. Výsledkem tohoto strašlivého utrpení milionů lidí v koncentračních táborech a desítek milionů lidí na válečných frontách byla jednoznačná odpověď:

KAŽDÝ ČLOVĚK JE MŮJ BLIŽNÍ.

Výslednicí třítisíciletého intelektuálního úsilí od Genesis přes platonskou Akademii, zrušenou až císařem Justinianem roku 529, přes středověkou scholastiku až po boom nejrůznějších křesťanských církví a církviček v 19. a 20. století, je výrok velmi nenáboženský, výrok právní. Zní takto:

článek 1

Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

článek 2

(1) Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

(2) Žádný rozdíl nebude dále činěn z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo území, k nimž určitá osoba přísluší, ať jde o zemi nebo území nezávislé nebo pod poručenstvím, nesamosprávné nebo podrobené jakémukoli jinému omezení suverenity.

Toto jsou základní ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv, která byla přijata Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948. I když se jedná o tak zvaně právně nezávazný dokument, jeho důsledek je dalekosáhlý: je totiž východiskem pro všechny další lidskoprávní úmluvy, které již mají právně závazný charakter a které se objevují znovu a znovu v právně sankcionovatelné podobě.

Nejde však jen o právní sankci, ba, nejde, kupodivu vůbec o právo jako takové. Jde o to, že těmito lidskoprávními úmluvami byl vyřešen zásadní filosoficko-etický problém, který lidstvo za nesmírných obětí intenzivně řešilo posledních 3000 let: totiž, kdo vlastně jsme, kdo jsme to MY - a co z toho pro všechny vyplývá.

Znovu opakuji, že odpovědí na tyto otázky je, že „My“ jsme skutečně MY VŠICHNI. Velmi pěkně je to popsáno v čl. 1 české Listiny základních práv a svobod, která zní:

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, přijatá z popudu Winstona Churchilla jako reakce právě na proběhnuvší holocaust a druhou světovou válku, pak vypočítává ona práva a svobody, jejichž požívání musí jednotlivé státy svým obyvatelům, zejména pak občanům, zaručit. Málokdo si uvědomí, že tyto svobody, zaručené Evropskou úmluvou, jsou pandánem k povinnostem, které jsou obsaženy v Desateru, tedy k úhelnému prvnímu kodexu celé euroamerické civilizace.

Petrifikací křesťanských zásad transformovaných do katalogu lidských práv je Lisabonská smlouva, která ve svém článku 6 uznala, že Listina základních práv Evropské unie ze 7. prosince 2000 má stejnou právní sílu jako Lisabonská smlouva samotná. Samozřejmě i tato Listina základních práv Evropské Unie vychází z Všeobecné deklarace lidských práv a i zde článek 1 zní:

Lidská důstojnost je nedotknutelná. Musí být respektována a chráněna.“

Jak vidno, Evropská Unie je založena na křesťanských zásadách, na vyřešení filosofických a úhelných existenciálních otázek, které si naši předkové kladli. Proto musíme být velmi opatrní na jakoukoliv revizi těchto hodnot a být obezřetní k jakýmkoliv ústupkům.

Až doposud jsem zde psala o úhelných principech lidských práv, avšak nepadlo ani slovo o islámu. Položme si otázku, zda křesťanské lidskoprávní zásady, na jejichž základech stojí Evropa a tím i český právní řád – a to bez ohledu na řadu jeho nedokonalostí, ba v řadě případů i nesmyslů – je kompatibilní s islámem.

Nezapomeňme, že islám a islámské právo neprodělalo onen bolestný a miliony životů vykoupený boj o poznání rovnosti všech lidských bytostí. Islám nikdy nepřimknul k myšlence, že je to svoboda, a to individuální svoboda, která je nutnou podmínkou tvořivosti a rozvoje. Tento vývoj, toto poznání jsme podstoupili my, kteří máme za sebou křesťanskou minulost, avšak islám nikoliv. Dovolím si jen pro úplnost zdůraznit, že jestliže dnes mluvíme o křesťanství a křesťanském pojímání světa, nemáme na mysli nějaké modlářství svíčkových bab, ba dokonce nikoliv nutně ani vyznávání křesťanského náboženství, ale jedná se o způsob nazírání na svět okolo nás. V tomto směru i ateisté jsou produkty křesťanské kultury, ačkoliv se od křesťanského boha zcela distancovali.

Jestliže islám tvrdí, že si všichni lidé NEJSOU rovni, tedy, že lidé mají rozdílná postavení dle svého pohlaví a dle svého náboženství, pak ovšem je to z našeho pohledu krok zpět a zejména, je to znevážení všech našich obětí, které jsme pro své poznání o skutečné rovnosti lidí podstoupili. Islámské nazírání na jedince a jeho práva jsou v zásadě zcela nekompatibilní s našimi filosoficko-právními výdobytky.

Závěr. Uznáním islámu a jeho zásad tak, jak to muslimové požadují v našich zemích i v Evropě, přistupujeme na myšlenku, že ne všichni lidé si jsou rovni. Kácíme tím úhelný kámen našeho vlastního právního řádu a celého kulturního dědictví. Paradoxně bychom tím přiznali i to, že ani muslimové nám nejsou rovni v právech a povinnostech a implikace jejich vlastního právního systému by nám dovolila jednání, které by bylo protiprávní ve smyslu našich vlastních zákonů.

Jestliže se tedy muslimové dožadují zvláštního zacházení a zvláštních privilegií tak, jak tomu vidíme po celé Evropě, bourají tak úhelné prvky nejen našeho právního řádu, ale i své vlastní ochrany a svého vlastního statusu, na jehož dodržování z naší strany zásadně spoléhají. Jinými méně exaktními slovy můžeme říci, že prosazováním muslimského práva v Evropě muslimové získávají takřka jistotu výhry Darwinovy ceny na několik desetiletí dopředu.

Naskýtá se otázka, jak dál postupovat, co vlastně chtít.

Na jedné straně se zdá, že je naší povinností chránit právo kohokoliv jiného na to, být jiný – na příklad být muslim. Máme však také právo, respektive povinnost chránit námi vyznávaná a uznávaná práva vůči někomu, kdo tato práva sám neuznává? Není vlastně námi prosazované právo jiných na neuznávání našich vlastních práv popřením našich vlastních povinností chránit náš vlastní právní řád?

Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, touto otázkou se dostáváme k nutnosti vyřešit znova tu stejnou, zcela úhelnou filosoficko-právní otázku naší civilizace, totiž otázku rovnosti. Jestliže uznáváme, že muslimové jsou nám rovni, je v tomto uznání implicitně obsaženo, že my jsme rovni muslimům. Pakliže však v jejich nazírání a pojetí jim my rovni nejsme – kde je rovnost? Dostáváme se opět k popření celého filosoficko-právního systému.

Dostáváme se do situace, kdy zjišťujeme, že tato otázka není naší otázkou, není naším problémem. Boj, který se nyní odehrává a který vypadá jako boj mezi islámem a evropskou kulturou, respektive křesťanstvím, je v zásadě vnitroislámským bojem o jeho vlastní identitu a vlastní pojetí člověka. Kdo bude do budoucna pro muslimy člověk? Pouze muslim?

Tento boj o svou vlastní identitu si muslimovo musí vybojovat sami. A musí tak učinit mimo Evropu. Protože ta, ačkoliv je to k nevíře, s tímto jejich problémem nemá vůbec nic společného.

Klára Samková

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Videozáznam vystoupení Kláry Samkové: